Motivace

Výroková logika prvního řádu zkoumá výroky o nějakém předem daném univerzu (obrazu světa kolem nás). Někdy se zkoumají ještě „výroky o výrocích“, „výroky o výrocích o výrocích“, … . to však vede již na výrokové logiky vyšších řádů. Pro aplikace v informatice nejsou logiky vyšších řádů nezbytné.

Výrokovou logiku můžeme přirovnat k mluvnickému rozboru souvětí. Při rozboru souvětí se obsahem jednotlivých vět nezabýváme, zajímají nás pouze vztahy vzniklé spojováním vět do souvětí. Podobně tak nebudeme analyzovat výrok sám o sobě, ale budeme zkoumat jen vztahy jednotlivých výroků s útvarem z nich složených.

V logice jde především o to, jakým způsobem uvažujeme. Nicméně otázku, na základě čeho tak uvažujeme (resp. na základě čeho obdržíme závěry), logika neřeší. Klasická matematická logika, zvaná též formální logika, dokonce neřeší, zda předpoklady, z kterých vycházíme, jsou pravdivé, ani zda výsledek uvažování je ve shodě se skutečností, ale pouze, zda závěr vyplývá z daných předpokladů.

Za zakladatele logiky je obecně považován řecký filozof Aristoteles (384 - 322 př. n. l), který vytvořil systematicky popis některých druhů lidského uvažování, a snažil se oddělit správné úvahy od nesprávných. Je zde dále řada dalších významných osobností, které zásadně přispěli k této problematice: například W. Occam (1290 - 1349), G. W. Leibnitz (1646 - 1716), B. Bolzano (1781 - 1848), G. Boole (1815 - 1864), G. Cantor (1845 - 1912), B. Russel (1872 - 1970), K. Gödel (1906 - 1978) a další.